Hlavní navigace

Déčko jako děšivý důsledek digitalizace

26. 8. 2013 16:30 Ondřej Caletka

Start páté stanice České televize asi nejlépe vypovídá o neradostném stavu zemského televizního vysílání v ČR. A možná i o selhání regulátora.

Nejen kmitočtové spektrum je nerostným bohatstvím

O kmitočtovém spektru se často říká, že jde o nerostné bohatství a proto je potřeba s ním řádně hospodařit. Tuto činnost státy delegují obvykle na regulační úřady, u nás ČTÚ. V případě zemského vysílání jde ale i o jiné nerosty. Takové, na kterých naši předci vybudovali vysoké věže a umožnili tak šíření televise (tehdy ještě se s) a ke kterým diváci natáčeli své přijímací antény.

Hlavní výhodou zemského televizního vysílání totiž je, že většinu nákladů nese vysílatel, pro příjemce jde o cestu téměř vždy nejlevnější. Aby to tak fungovalo, musí být pokrytí země především z vyvýšených vysílačů, vysílajících vysokým výkonem. Takové vysílání je pak možné v blízkých oblastech přijímat doslova na kus drátu, ve vzdálenějších pak pomocí jedné směrové antény za pár stokorun.

Systémové selhání v plánu liberalizace

Jeden z hlavních důvodů digitalizace televizního vysílání byla možnost liberalizace trhu. Ten byl do té doby zablokován právě nedostatkem kmitočtů, takže existovaly nanejvýš čtyři kmitočty v každém regionu, povětšinou obsluhované jednou společností, Českými Radiokomunikacemi. Jedná se o bývalý státní podnik, kterému při privatizaci připadla také většina televizních věží.

Už při testování digitálního vysílání se celá věc vyvíjela slibně. Existovaly tu tři nezávislé subjekty, které provozovaly své vlastní experimentální vysílání, které se po zahájení řádného digitálního vysílání na konci roku 2008 přetavilo ve tři nezávislé celostátní multiplexy. Čtvrtý dostala ze zákona k provozování Česká televize. Jenže pak se to celé zadrhlo. Proč?

Drážní analogie

Představte si, že by se stejným způsobem liberalizovala železniční doprava. Všechny koleje i vagony by připadly privatizovaným Českým drahám, jako logickému nástupci státního podniku. Ostatní dopravci by si mohli zcela volně provozovat drážní dopravu, za předpokladu, že si seženou vlastní koleje a vozidla. A protože stavět nové koleje vedle stávajících je často nemožné, nezbývalo by ostatním dopravcům, než si pronajímat koleje od ČD za smluvní cenu, takže by se majoritní dopravce postaral o to, aby cenová nabídka jiného dopravce nebyla konkurenceschopná.

Dosadíme-li do této analogie za koleje televizní věže (stavby) a za vagony jednotlivé vysílače (technická zařízení), dojdeme ke scénáři ke kterému přesně došlo u třetího celostátního multiplexu. Jeho provozování získala na starosti původně nezávislá společnost Czech Digital Group, kterou založila FTV Premiéra na konci devadesátých let. Jenže, aby měla síť náležité pokrytí, musela vysílat z věží vlastněných Radiokomunikacemi. A ty si za zpřístupnění vysílacího stanoviště naúčtovaly takovou cenu, aby nabídka vysílání ve třetím multiplexu nekonkurovala nabídce vysílání ve druhém multiplexu, který provozují Radiokomunikace samotné. Skončilo to tak, že firmu CDG Radiokomunikace odkoupily a udělaly z ní pouze prázdnou skořápku, která sice právně provozuje třetí multiplex, ale fakticky se o všechno starají Radiokomunikace samotné.

Česká televize na tom byla ještě hůř. Měla si sama zajistit technické provozování prvního multiplexu, který zároveň bude pokrývat zákonem předepsaných 95 procent obyvatel ČR. Rozhodla se to řešit outsourcingem a vypsala tedy otevřené výběrové řízení na provozovatele. Přitom se ale odpovědné osoby obávaly, aby výběrové řízení nevyhrál někdo jiný než Radiokomunikace, protože pak by si o kvalitním pokrytí mohly leda tak nechat zdát. Z původně liberálního prostředí nezávisle provozovaných multiplexů tady máme tři hlavní, které jsou všechny fakticky provozovány jedinou společností.

Tady je Pařízkovo, aneb možné selhání regulátora

Jedinou celostátní sítí, která Radiokomunikacím odolala, je čtvrtá celostátní síť. A odolala především z toho důvodu, že dlouho vůbec nevysílala. Jde o multiplex, který se přetavil z experimentální sítě Českého Telecomu, dnešní Telefóniky. Ten si počátkem tisíciletí usmyslel, že by mohl zkusit rozšířit své portfolio o televizní služby. Pak si to rozmysleli, začali radši provozovat kabelovou TV na principu IPTV a experimentální síť utlumovali, aby kabelovce zbytečně nekonkurovala. Přestože tedy technický plán přechodu stanovoval termíny spuštění vysílačů čtvrtého multiplexu alespoň v každém krajském městě, Telefónika vysílače spíše vypínala, ze třech v Praze zbyl jediný a z jediného v Plzni nezbyl žádný.

Normálně fungující regulátor by takového nepoctivce, který mrhá nerostným bohatstvím (má přidělené spektrum, na kterém nevysílá) nejprve několikrát upozornil, a po nezjednání nápravy kmitočtový příděl odebral a vyhlásil na jeho provozování nové výběrové řízení. To se však nestalo. Namísto toho po několika letech letargie přišla zpráva, že provozování multiplexu 4 přebírá společnost Digital Broadcasting ostravského podnikatele Radima Pařízka, který provede „restart“ a dobuduje konečně celoplošné pokrytí. Jen tak, bez žádného výběrového řízení. A prošlo jim to.

Ono vůbec panu Pařízkovi prochází u ČTÚ a vlastně i u vysílací rady hodně věcí. Proslul například projektem rádia Dálnice, pro které se mu podařilo jednak zkoordinovat nezvykle velké množství kmitočtů v jinak přeplněném pásmu VKV, jednak vyjednat licenční podmínky pro informační rádio s velmi volnými mantinely pro minimální množství zpravodajství či poměr hudby a mluveného slova.

Regionální síť 7, pokrývající region ČR

Ovšem naprostým vrcholem nestandardních věcí, které panu Pařízkovi prošly, je regionální síť číslo 7. Samotný název jasně předpokládá, že jde o síť, jejíž územní dosah je omezený. Proto pro ně existují volnější pravidla, na jejich provozování se například nevypisuje výběrové řízení. V pravidlech je ale skulina, totiž že územní rozsah pokrytí regionální sítě není omezen. Toho využil pan Pařízek, založil další firmu (Progress Digital), která ze stejných míst jako celostátní síť 4 vysílá i obsah regionální sítě 7. Vytvořil tak de facto pátou celostátní síť, aniž by pro ni platila pravidla pro celostátní sítě.

Největší problém ale vidím v zákazníkovi tohoto projektu. Tím je totiž Česká televize. Ta tak za blíže neurčenou sumu peněz televizních poplatníků nabízí panu Pařízkovi exkluzivní obsah (jako třeba ČT 2 HD, který není ani na satelitu) a tím v podstatě tento velmi nestandardní postup pana Pařízka schvaluje. Že k uzavření smlouvy mezi ČT a Progress Digital došlo v tajnosti a bez výběrového řízení, celou situaci jenom podtrhuje.

Nestandardní okolnosti nejsou jediným problémem Pařízkových sítí

I když se ČT dušuje, že „multiplex 1a“ (jak v ČT sami pro sebe nazývají své programy v regionální síti 7) dosáhne pokrytí srovnatelného se stávajícím veřejnoprávním multiplexem a i když se Pařízkovi lidé hodně snaží, fakticky k něčemu takovému z principu nemůže dojít. Faktické pokrytí je totiž potřeba vážit také úsilím, které musí potenciální divák učinit k tomu, aby vysílání přijal. A zatímco v případě ostatních celostátních sítí je vysíláno ze stejných míst, na která diváci míří své antény už od počátků televizního vysílání, Pařízkovy sítě svou koncepcí pokoutně vysílat z neobvyklých míst nutí diváka k zásadním investicím do anténního systému.

Kam ale nový kanál dát?

Hlavní argument, kterým ČT ospravedlňuje své spolčení s panem Pařízkem, spočívá v tom, že kapacita veřejnoprávního multiplexu je v současnosti zcela vyčerpána a nový kanál (který byl součástí projektu generálního ředitele) v něm vysílat není možné. To je jistě pravda, a pokud bylo zapotřebí nový kanál spustit během jednoho roku, asi skutečně nezbývalo nic jiného, než se domluvit s některým provozovatelem komerčního multiplexu. Zároveň je ale potřeba intenzivně začít jednat o systémovém řešení nedostatečné kapacity veřejnoprávního multiplexu.

Jediné systémové řešení přitom spočívá v překlopení veřejnoprávního multiplexu do standardu DVB-T2 a je vhodné poznamenat, že taková možnost byla součástí podmínek tendru na provozovatele veřejnoprávního multiplexu. Kromě nárůstu kapacity o desítky procent je totiž možné ušetřit na souběžném vysílání SD a HD verze téhož programu. Všechny přijímače DVB-T2 jsou totiž schopny dekódovat H.264 obraz v HD rozlišení a mohou jej tedy v případě potřeby konvertovat do SD rozlišení. Není tedy třeba nadále souběžně vysílat SD verze v MPEG2.

[caption id=„attachment660“ align=„aligncenter“ width=„300“ caption=„DVB-T2 set-top-box je již možné zakoupit v běžném obchodě, za přijatelnou cenu.“]DVB-T2 set-top-box je již možné zakoupit v běžném obchodě, za přijatelnou cenu.[/caption]

Jenže přechod na DVB-T2 není možné udělat střihem, stejně jako nebylo možné udělat střihem přechod na DVB-T. Je potřeba najít volné televizní kanály pro dočasné souběžné vysílání v DVB-T i v DVB-T2. Je ale potřeba začít. Jedině to může způsobit zaplavení trhu přijímači s podporou DVB-T2, jejichž přítomnost je zase podmínkou k ukončení vysílání DVB-T. A v neposlední řadě je třeba vymyslet, kdo souběžné vysílání zaplatí. Z tohoto pohledu moc nechápu snahu ČTÚ uchránit diváky před atraktivním obsahem v DVB-T2, které by byly Radiokomunikace ochotny šířit zadarmo.

Rukojmími DVB-T2 být nesmíme, rukojmími Pařízkových pidisítí ano

ČTÚ se totiž obává, že pokud by povolil dlouhodobý test vysílání standardu DVB-T2, lidé by si nakoupili přístroje a provozovatel experimentu by tyto diváky pak používal jako rukojmí v jednání s ČTÚ o přidělení řádné licence. Něco podobného se totiž skutečně stalo s experimentálním vysíláním v DVB-T, které přinejmenším v Praze běželo už od začátku milénia.

Jenže ČTÚ si neuvědomuje, že stejně tak vyrábí rukojmí z diváků malých regionálních sítí. Pokud regionální síť nabídne skutečně atraktivní obsah, jakými HD programy ČT bezesporu jsou, diváci investují nemalé úsilí k příjmu takové sítě. I přesto, že ČT tvrdí, že řešení je dočasné, přibližně do roku 2017, dokážete si reálně představit, že by skutečně mohla za pár let být celá regionální síť 7 vypnuta? Myslím, že to ve skutečnosti dopadne podle tradičního úsloví, totiž že „jednotkou dočasnosti je jeden furt“.

Na dělení Radiokomunikací už je pozdě

Ani DVB-T2 ale nevyřeší problém dominantního postavení Českých radiokomunikací na vysílání z atraktivních lokalit. Když se vrátíme k železniční analogii, tam došlo k rozdělení na infrastrukturu, kterou spravuje státní podnik SŽDC a dopravu, kterou zajišťuje akciová společnost ČD. I když se dělení neobešlo bez kontroverzí (dopravci připadly například nádražní budovy nebo pozemky pod tratěmi, správce infrastruktury naopak splácí dluh za Pendolina), základní myšlenka je jasná – všichni dopravci to mají mít ke kolejím stejně daleko a za stejných podmínek. Obávám se, že na něco takového je v případě Radiokomunikací už pozdě. Rozhodně by ale stálo za to, aby ČTÚ jako regulátor našel cestu, jak na strategických místech, jakými jsou vysílací věže, vynutit po Radiokomunikacích nabídku kolokace technologie a sdílení anténního systému za přijatelnou cenu. Je veřejným zájmem, aby k vysílání sloužily převážně televizní věže a zároveň nebyl vysílací trh deformován dominantním operátorem.

Sdílet